Jednou, když jsme navštívaly hřibitov v našem městě zastavili jsme se u větší hrobky, která mě překvapila tím, že byla psát arabským písmem. Mamča se u ní zastavila a povzdechla si. " Když to teď vidím, jsem ráda, že jsem tu chybu neudělala. Bůh ví kde bysme teď byly."
Neptala jsem se jí na detaily, až jednou když jsme seděly nad flaškou vína rozpovídala se. Mluvila o mladém muži z Iránu, který po škole nastoupil k nim na oddělení. Zaujal jí jeho vzhled i inteligence, slovo dalo slovo, začali se spolu vídat a jednoho krásného dne ji Amir vyznal lásku. I ona byla zamilovaná, tak jeho sladkým řečičkám uvěřila a i když moje babička byla velmi silně proti, začala s ním chodit.
Nejprve ji zahrnoval dárky, bral jí na večeře, rozplýval se nad její krásou. Dokonce maminčiným sourozencům kupoval různé dárky a bral je na výlety. Jen aby se zalíbil.
Už po půl roce chtěl, aby přestala pracovat a začala se zahalovat. Po dalších měsících ji nutil, aby se za něho provdala. Koupil jí Korán a vysvětloval jí súry. Říkala, že to vysvětloval tak krásně, že mu věřila a přemýšlela o konverzi, jenže v tu dobu to nebylo tak snadné. Proto se domluvili, že po sňatku na obecním úřadu odjedou do Rakouska a odtud už nebude problém dostat se do Iránu. Potom se vezmou v mešitě a budou žít u jeho rodiny.
Měsíc před svatbou zasáhla vyšší moc Amir měl dopravní nehodu, při které zemřel spolu se svým bratrancem, který mu přiletěl svědčit.Když jsem se jí ptala proč tělo není pochováno na muslimském hřbitově. Odpověděla mi, že rodina neměla zájem si tělo vyzvednout a v tu dobu tu ještě žádný muslimský hřbitov nebyl. I když to maminka těžce nesla nakonec se s tím smířila a našla si normálního muže-nemuslima, mého otce.
Nemusím mít strach:
Když se do někoho zamiluju, že mě polejou kyselinou.
Můžu vycestovat ze země kdy se mi zachce.
Můžu svobodně myslet.
Můžu žít jak chci.
Tak zakročil osud a já se narodila za pár let v Čechách. Žiji zde spokojeně, ale velké starosti mi dělají dívky, které konvertují ve stále nižším věku.
